Po západu slunce město vypráví příběhy, které neznám. Ulice zahalené tichem získávají barvu zralého ovoce.  

Kamenné zdi vydávají teplo dne. Všudypřítomná vůně moře mi nedovoluje usnout. Tenhle stav mi vyhovuje, protože dnes v noci opouštím přístav. Přede mnou se otevírá hlubina světa sevřená mezi ostrovy. Obzor se proměňuje v symfonii světel. Nespočet jednotlivých záblesků mi dává znamení, že pevnina není daleko. Na druhé straně kanálu vidím velká města, ale přímo přede mnou se rozprostírá tma. Měsíc zastřený mraky je pouhou ozdobou na klenbě nekonečna.

Zrána bude vítr sílit, a proto hledám bezpečné útočiště. Nastavuji kurz na západ. Přede mnou svítí žluté světlo majáku v sućurajském cípu Hvaru. Vím, že pluju správným směrem. Musím minout východní cíp ostrova, abych za rozbřesku dorazil do Vrbosky.

Podle předpovědi udeří od severu bóra, prudký a chladný vítr. Za takových podmínek je lepší nevyplouvat. Vrboska na Hvaru je bezpochyby nejlepší volba. Když se blížím k úzkému kanálu, vidím několik odvážlivců, kteří opouštějí přístav. Je to pro mě znamení, že na místě určitě zůstala volná místa. Po pravoboku míjím hluboce zaříznutou zátoku — oblíbené kotviště jachtařů. Pluji dál. Vůně borovic je stále výraznější. Vím, že ve mně intenzivní pryskyřičné aroma ještě dlouho zůstane. Moře doslova rozděluje pevninu na dvě části. Kanál se stále zužuje. Vzduch zpomaluje. I já lehce posunuji páku motoru, abych snížil otáčky. Těsně před vjezdem do přístavu zahlédnu tabuli s omezením rychlosti na tři uzly. Už vidím červené střechy domů a nad nimi pevnost, která jako by vyprávěla o dávných dějinách tohoto místa. Je to kostel Panny Marie Milosrdné, který byl po vpádu osmanských vojsk v šestnáctém století opevněn. Bylo to roku 1575. Opravdová pevnost.

Místo modlitby se stalo také místem útočiště.

Čtyři roky po přestavbě čekala zdi jejich největší zkouška. Při dalším útoku se obyvatelé ukryli uvnitř chrámu a odtud bránili svou Vrbosku.

I já tu teď hledám útočiště. Ve chvíli, kdy marinero přebírá lana, vím, že posádka je v bezpečí. Zastavuji jachtu v městském přístavu. Z dálky slyším charakteristické „čau" — to se ozývá proslulý prodavač zmrzliny, který tu podniká už více než patnáct let. Ze všech chutí světa je tu jedna zcela jedinečná: levandulová. Hvar je totiž ostrovem levandule.

„Ti si cviće forskega škoja,
ti si vonj našega poja…"
Ivica Tomičić Tajnikov, Naša levonda, grobajsko levonda, Velo Grablje

„Jsi květem hvarského ostrova,
jsi vůní našich polí…"

Tento krátký úryvek básně, napsané čakavskou podobou chorvatštiny, v sobě nese tak silné poselství, že mi dovoluje pocítit opravdovost tohoto místa. Upřímné vyznání obyvatele Hvaru mi připomíná, že levandule tu nebyla jen vůní a barvou. Byla součástí života. Levanduli, podobně jako olivy, vnímám jako chuť zralosti. Člověk musí mnohé prožít, aby si zamiloval vůni levandule — stejně jako si zamiluje chuť zralých oliv.

Tady moře končí.

Zátoka, která rozděluje město na dvě poloviny, není příliš široká. Stojím na přídi zakotvené jachty. Opírám se rameny o rolfok a vykláním hlavu, jak jen to jde. Část města přímo přede mnou se jmenuje Podva. Za mými zády leží Pjaca. Mám pocit, že hlavní ulicí města je moře, kolem něhož Vrboska vyrostla.

Do přístavu vplouvají další lodě. Hledají bezpečné útočiště. Přede mnou se rýsují ruiny staré sardinkárny. V roce 1972 továrnu zavřeli. Ve stejném roce tu vzniklo Rybářské muzeum. Jako by Vrboska právě tehdy pochopila, že jedna epocha končí a její paměť je třeba zachovat. Bývaly časy, kdy se zdejší sardinky dostávaly daleko za hranice Hvaru. Z někdejšího rybářského světa dnes zbylo jen málo, ale Vrboska píše nový příběh a nezapomíná, čím vždycky byla — společenstvím. Vždyť podobné místo nenajdeme. Vrboské mosty se v průběhu staletí proměňovaly. Dřevěné nahradily kamenné, staré se rozšiřovaly, zničené se znovu stavěly. I proto její jméno připomíná spíše Itálii; kdo tu však je, tomu se ta představa nabídne sama.

Vrboska — Malé Benátky na ostrově Hvar.

Je tu však jeden podstatný rozdíl. Benátské kanály vedou k moři. Ve Vrbosce se samo moře proměnilo v kanál. Vydávám se tedy až na jeho konec, tam, kde moře docela mizí. Tady je to možné. Moje představivost mi dovoluje ledacos. Obracím pohled k zátoce. Ten prostor je plný paradoxů. Níž už sejít nelze. Jsem na úrovni nula.

Moře rozděluje Vrbosku na dvě části, člověk je však tvrdošíjně spojuje mosty.

Rád se procházím ulicemi Vrbosky. Úzké uličky nad přístavem dovolují na chvíli vydechnout. Náměstí před kostelem připomíná filmovou scénu. Jsou tu vidět střelecká stanoviště i pozorovací místa, odkud se otevírá výhled na celou zátoku. Pořád si připadám jako ve filmovém ateliéru — a přitom se skutečně dotýkám historie. Vím, že se tu mnohé odehrálo. Představuji si urputné boje i lidi, pro něž se Vrboska stala zároveň domovem i osudem.

Jedinečnost skrytá v detailech.

To není reklamní slogan, ale příslib místa, které člověka okouzlí doslova na každém kroku. Míjím barevné lodě, památku na dávnou stavitelskou tradici. Kdysi tu bývalo rušněji. Zvuky nástrojů se mísily s hlasy rybářů, vůně moře s vůní opracovávaného dřeva. V místní loděnici vznikaly dřevěné čluny, bez nichž by rybářská Vrboska nemohla existovat. Dnes už ty staré lodě nevyplouvají každý den na lov. Zůstaly svědectvím dob, kdy dřevo, rybářské sítě a moře určovaly rytmus života ve Vrbosce.

Uprostřed úzkého kanálu zahlédnu ostrov. Jmenuje se Škojić. Malý ostrůvek s pravidelným oválným tvarem — skutečný fenomén. Někdy se promění v koncertní scénu, jindy připomíná spíš přírodní kruhový objezd uprostřed moře, který tu byl odjakživa. Je v tom krása i kouzlo. A nejde o otřepaný slogan z pohlednice. Dívám se na tohle malé městečko a vzpomínám na slova básníka, jehož tvorbě se budu věnovat v jiné části tohoto cyklu.

„bašćinu gledajuć, oh koli lipa je"
Ribanje i ribarsko prigovaranje, Petar Hektorović

„Když hledím na rodnou zemi — ach, jak je krásná."

Takový Hvar jsem si zamiloval. Ostrov i místa, kam stojí za to se znovu a znovu vracet. Cítím vůni léta, která mi připomíná domov. Jenže tady levandulová pole vyprávějí vlastní příběh o zralosti citů a o stavění mostů pro příští generace. Malé Benátky jsou jen obrazem, ale slova mají moc tvořit skutečnost. Vrboska patří k místům, kde láska k zemi a úcta k moři pomohly lidem přetrvat až dodnes.

                                                                                                                                                                                         @markaslowa

 

Vrboska 22 sn.