Hvar je samostatnou kapitolou v dějinách Dalmácie. Radost se tu střídá se slzami. Úroda přináší blahobyt, ale dějiny poznamenaly také epidemie a strach z nákazy. Krása přírody se potkává s drsným obrazem skal a nepřístupných jeskyní. Hvar míjím po levoboku. Je to nejdelší dalmatský ostrov, měří téměř sedmdesát kilometrů. Na jeho západním konci objevím zátoku. Pluji hlouběji do jejího nitra a obdivuji vlny, jak si hledají cestu dovnitř. Na samém konci zahlédnu obrysy města. To je Stari Grad — a původní řecký Pharos tu stále vypráví svůj vlastní příběh.

Marinero mi ukazuje místo k uvázání v severní části přístavu. Monumentální radnice s věží s hodinami odměřuje čas jako vždycky. Barevné fasády domů na protější straně zátoky jasně prozrazují někdejší blahobyt města. Z úcty k lidem, kteří po staletí vplouvali do starogradského přístavu, pospíchám navštívit nenápadnou budovu hned u vjezdu do města. Zapomenutý kamenný kostelík svatého Jeronýma ze třináctého až čtrnáctého století vítá každého jachtaře. Kdysi býval jakýmsi předzvěstným znamením příznivého počasí. Dnes stojí stranou, jako by byl bez domova i ve vlastním městě. Prostranství před kostelem vybíhá přímo do moře a vytváří zvláštní zákoutí k odpočinku i koupání. Hned vedle se nachází slavná restaurace „Eremitaž" — kdysi důležité místo pro příchozí, za časů epidemií pak budova sloužila jako karanténa. Nápis na starých dveřích připomíná kolemjdoucím:

„Questa casa per li viandanti" — Tento dům je pro poutníky.

Pokaždé, když tohle místo navštívím, naslouchám melodii jeho obyvatel a jejich dávným příběhům. Svět úrody, krásy a poezie mi už dlouho přináší pocit klidu. Stari Grad má pro mě navíc velmi osobní rozměr. Před mnoha lety jsem při pohledu na přístav a otevřené moře vyslovil tato slova: Jednou sem připlji na vlastní jachtě. Tehdy jsem zdejší dějiny neznal, ale pocit naplnění zůstal.

Stari Grad je víc než dva tisíce čtyři sta let trvajícím příběhem pouta mezi člověkem a zdejší zemí. Právě úrodná pole nedaleko zátoky určovala význam této části ostrova. Starogradsko polje není náhodnou mozaikou políček, ale promyšleným dílem řeckých osadníků. S téměř geometrickou přesností vyměřili a rozdělili půdu, aby co nejlépe využili její úrodnost.

Země – Člověk – Moře

Chci město poznat lépe. Míjím další lodě. Abych se dostal do centra, musím obejít celou zátoku. Místní rybáři opravují kutry. Tady život nemění své tempo.

Člověk stojí ve frontě na chleba.
Člověk spravuje potrhané sítě.
Člověk vykládá zeleninu na místním trhu.

Země od nepaměti poskytovala hojnost jídla a moře se stalo cestou i ukazatelem směru pro obyvatele města. Dnes jsem součástí jejich života. Setrvávám v souznění slova a obrazu. Jsem básníkem na břehu moře, který se probouzí a vykřikne úžasem.

Na setkání s básníkem

„Riva" je symbolickým přístavem a místem setkávání mnoha kultur. Právě odtud vyplouval s rybáři básník Petar Hektorović (1487–1572), aby poznal život a práci lidí na moři. V témže přístavu se dotýkám slov renesančního básníka a slyším jeho hlas.

„Premda se slab čuju, odlučih za tri dni
da kudgod putuju, neka me doma nî."
Petar Hektorović, Ribanje i ribarsko prigovaranje

„Ačkoli už mám málo sil, rozhodl jsem se na tři dny někam vyplout — hlavně nezůstat doma."

Navzdory únavě nastupuje Hektorović spolu se dvěma místními rybáři, Paskojem Debeljou a Nikolou Zetem, na třídenní plavbu ze Stari Gradu přes Brač směrem k ostrovu Šolta. Básník událost zaznamenává a zanechává nám literární svědectví o své výpravě.

„Svi ulizši u plav veselo pri Ploči…"

„Všichni v radosti nastoupili do loďky u Ploči…"

Společníci na cestě rozmlouvají, loví ryby, jedí, zpívají, vyprávějí příběhy a luští hádanky spojené s životem rybářů. Hektorović zapisuje také skutečné lidové písně a dvě z nich zachovává i s melodiemi. Tak vzniká jedno z nejkrásnějších děl chorvatské renesanční literatury s názvem „Ribanje i ribarsko prigovaranje" — „Rybolov a rozhovory rybářů". Dokončeno bylo roku 1556 a o dvanáct let později vyšlo v Benátkách.

Proč byl Petar Hektorović unavený? Jaké příběhy předcházely jeho rozhodnutí vyplout? Odpověď je docela blízko. Na malém náměstí v centru městečka stojí slavný Tvrdalj, básníkův dům. Není to však obyčejný dům. Nedá se o něm říct ani to, že je to palác či pevnost. Tvrdalj je bezpochyby dalším dílem spisovatele, který tomuto místu zasvětil téměř celý život. Petar Hektorović byl vzdělaný humanista a Tvrdalj je téměř kamenným záznamem jeho myšlenek — záznamem, který zde můžeme doslova spatřit.

Poezie zapsaná v srdci

Do básníkova domu vstupuji malou bránou, jako bych procházel kouzelným portálem. Teprve na nádvoří chápu umělcovu genialitu. Rozumím jeho posedlosti domem, který pro něj tolik znamenal.

„Na Tvardalju momu koji me posvoji,
Kî, pravim svakomu, čudno me opoji…"

„V mém Tvrdalji, který si mě přivlastnil,
který mě — říkám to každému — podivuhodně očaroval…"

Slunce mi leží u nohou. Zahrada uprostřed města mě okouzluje. Vůně květin a orchestr cikád na mě opravdu působí. Do popředí se však dostává ribnjak — rybí nádrž zastřešená arkádami. Latinské nápisy prozrazují básníkovo vzdělání. Připadá mi, jako bych se probudil v literární fikci, a přitom je všechno kolem skutečné.

„I stupe kamene kî su pod lozami
I voćke sajene višćimi rukami…"

„A kamenné sloupy pod révou,
i ovocné stromy zasazené zručnýma rukama…"

[…]

„Zatim jelsamine po stupih povite,
Žilje, ruzmarine, oleandra cvite."

Opravdu tu roste i jasmín. Lilie. Rozmarýn. Oleandry. Tato středomořská zahrada voní, jako by básník odešel teprve před chvílí. Jako by ji ještě dnes zrána zaplnil bujným rostlinstvem.

Jdu dál. Uprostřed zahrady zahlédnu kamenný stůl. Kolem něj stojí několik laviček pro unavené kolemjdoucí. Hektorović vytvořil tohle místo pro přátele, pro lidi, kteří milují život a krásu slova. A přestože původní deska jeho stolu je dnes součástí zdi, stále na ní můžeme rozeznat vytesané hrozny a rodový erb.

Stojím u kamenného stolu. Opírám o něj unavené ruce a chvíli přemýšlím, co bych měl udělat… Čtu vlastní báseň. Sahám po další. Vyslovuji slova důležitá pro mě i pro můj svět, ale to, co cítím, je jako pramen sladké vody, který nepřetržitě plyne po staletí. Po téměř pěti stech letech tahle zahrada stále voní po poezii.

Ještě chvíli tu posedím. Počkám na setkání s básníkem. Chci pochopit význam symbolů vyrytých do kamenných desek. A stejně jako v řeckém Pharosu chci pocítit tajemství tohoto místa, kde se v srdci kamenného domu rodí poezie.

                                                                                                                                                                                         @markaslowa

 

Stari Grad 26 sn.