Tento nevelký kus moře oddělující pevninu od poloostrova Pelješac se zdá být domovem, do něhož se vždy rád vracím.

Tento nevelký kus moře oddělující pevninu od poloostrova Pelješac se zdá být domovem, do něhož se vždy rád vracím. Každá světová strana tu má svou vlastní krásu – zelené údolí Neretvy, Pelješki most, divoké pobřeží poloostrova Pelješac i maják v Sućuraji na Hvaru. Jsem mezi tím vším, a přece doma. Když hledám přístav, vím, kam mám plout. Mým dnešním přístavem je Trpanj na severním pobřeží poloostrova Pelješac – přístavní městečko, kde život plyne pomalu a vyprávění místních rybářů skládají své vlastní dějiny návratů.

Vystupuji na břeh, ale stále hledím k moři. Celý přístav obklopuje přirozený vlnolam – skalní útvary zde vytvářejí neobyčejnou hradbu oddělující přístavní bazén od otevřeného moře. Na skále u vjezdu do přístavu se tyčí socha Panny Marie „Hvězdy moře" – Zvijezda Mora. Byla zde vztyčena v roce 1938 jako znamení ochrany nad přístavem, rybáři a lidmi moře.

Městečko zve k procházce. Nečekám, protože Trpanj toho nabízí mnohem víc, než by se mohlo zdát. Za chvíli už míjím trajektové přístaviště. Na jeho samém konci zahlédnu nenápadnou tabulku s nápisem Pevnost Gradina (Tvrđava Gradina). Vybíhám po kamenných schodech, abych se co nejrychleji ocitl na historickém belvederu, odkud se otevírá výhled na celé okolí. Právě zde před několika tisíci lety stávala osada, jejíž poloha umožňovala kontrolovat moře i průliv. V pozdní antice zde vzniklo opevnění, spojované se soustavou pevností budovaných za vlády císaře Justiniána na ochranu námořní plavby. Svahy Gradiny po staletí hleděly k moři. Stoupám výš. Vstupuji na další úsek kamenné hradby a znovu obracím zrak k vodě. Dotýkám se kamenů, které sem lidé vynesli na vlastních zádech.

Obyvatelé Trpanje hleděli daleko za obzor.

Kráčím podél pobřeží a objevuji malebnou krajinu, která mě provází od první chvíle. Klikatá stezka, jako stuha protažená lesem, mě vede do nitra Trpanje. Každý svah pokrývá hustá zeleň. Vzduch provoněný piniemi se mi dotýká rtů – cítím jeho sladkost i všudypřítomnou sůl. Stezka prudce zahýbá doprava. Zdá se, že se vracím do města, ale náhle se mezi stromy vynoří schody. Jsou to schody svatého Rocha (Stepenice sv. Roka), které vedou až na vrchol, k bráně kostela svatého Rocha. Jdu. Překonávám jeden mramorový stupeň za druhým. Stoupám. Touha spočítat každou jejich hranu se mění v posedlost. Chci dál a výš… a nakonec kladu nohu na poslední mramorové odpočívadlo.

Dvě stě osmdesát jedna.

Právě jsem vystoupal na nejvyšší trpanjský vrch, odkud se otevírá pohled, který doslova bere dech. Pode mnou leží Trpanj, za ním Neretvanský průliv a hory uzavírající obzor. Moře, které ještě před chvílí omývalo bok mé lodi, se odsud zdá být přívětivé.

Níže si všímám dalšího, o něco menšího návrší. Vyšlapaná stezka obě místa přirozeně spojuje. Pozvolné klesání se nepodobá sestupu po schodech, zato mi umožňuje obdivovat celé město. Červené střechy se pode mnou skládají do nepravidelného koberce protkaného temnou zelení palem. Přicházím ke dveřím svatyně. Je to kostel svatého Mikuláše – patrona námořníků. Na kamenné desce u vstupu se dochoval nápis:

„Vlny ho přikryly, ale byl vysvobozen ze smrti."

Kostel nechal v roce 1840 postavit námořník Klement Cvitanović, kterému moře během jedné z plaveb málem vzalo život. Klement však přežil a vrátil se. Kostelík svatého Mikuláše dodnes připomíná příchozím tento krásný příběh.

Moře dávalo zdejším lidem svobodu.

Klement nebyl jediným trpanjským námořníkem, kterému moře život navrátilo. V roce 1770 se u břehů Kefalonie potopila loď trpanjského kapitána Augustina Augustinoviće. Kapitán i celá posádka přežili. Dějiny Trpanje jsou skutečně dějinami návratů. Místní rybáři, námořníci a obchodníci po staletí spoluutvářeli lodní dopravu i obchod na Jadranu. Svědčí o tom také další svatyně na mé cestě příběhem návratů.

Moře – brána k poznávání světa

Když přicházím do středu města, dotýkám se zdí, které tu nevznikly náhodou. Jsou to zdi kostela Panny Marie Karmelské (Gospa od Karmela). V Trpanji je všechno neobyčejné. U zrodu tohoto kostela stál dubrovnický šlechtic – tehdejší vlastník trpanjských pozemků, který ve své závěti nařídil, aby byla sakrální stavba vybudována právě na tomto místě. Měl však jednu podmínku. Budova se měla podobat Svatému domku (Santa Casa) v italském Loretu. Uvnitř se navíc dodnes nachází erb rodu Gundulićů – hmotná připomínka někdejší Dubrovnické republiky. Trpanj tedy nebyl bezejmennou rybářskou osadou, ale součástí sítě spojující Pelješac s Dubrovníkem a Itálií.

Po určitou dobu sloužily zdi kostela také jako škola. Vzdělávání se v Trpanji objevilo brzy, již v první polovině 19. století – život námořníků a obchodníků vyžadoval schopnost číst, počítat a dorozumět se za hranicemi vlastní obce. Moře otevíralo svět, ale kdo chtěl této možnosti využít, musel se v něm umět vyznat. Trpanjští zašli ještě dál – jako jedni z prvních v Dalmácii důsledně požadovali používání chorvatštiny v obchodní korespondenci, a to v době, kdy privilegované vrstvy dávaly přednost italštině. Pro tuto zarputilost jim posměšně říkali terribili farauni – strašní faraoni. Časem se však tato přezdívka stala důvodem k hrdosti.

Do přístavu už není daleko. Scházím hlavní ulicí vedoucí do města. Den se chýlí ke konci. Na přístavní ulici houstne dav. Zahýbám doleva, abych se vrátil na jachtu. Ještě alespoň na chvíli bych chtěl usednout na místní pláži. Splynout s davem. Ale i tady sahám po příbězích, které byly zapsány přede mnou. Když skládám další verše svého vyprávění o Dalmácii, zjišťuji, že před sto lety seděl přesně na tomto místě jiný básník. Okouzlen zdejším ovzduším napsal na dnes již neexistující cementovou stěnu převlékárny tato slova:

„… Ovdje ti sreću zli svijet ne može oduzeti.

Spokojstvu ovdje stremi ti duša sva.

Ovdje i more i nebo samo jednom odzvanja pjesmom

i istom riječju šumi Neretva…”

„…Tady ti zlý svět nemůže vzít štěstí.

Tady celá tvá duše směřuje k pokoji.

Tady moře i nebe znějí jedinou písní

a týmž slovem šumí Neretva…"

Autorem těchto veršů byl český básník spojený s brněnským literárním prostředím Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura, který zde zmíněný text zanechal v roce 1928. Mahen se zajímal o Balkán. Dobře znal Neretvu i Hercegovinu a z Trpanje hleděl k jejímu ústí na protějším břehu průlivu. Proto lze jen stěží nesouhlasit s básníkovými slovy o kráse tohoto místa.

Lidé pomalu skládají deky, usedají k večeři a hledí k nebi. Ve vzduchu cítím tón stesku a člověk se znovu zadívá za obzor. Když přichází noc, Pelješki kanal otevírá prostor světlu. Na pevnině rozeznávám mihotavé bílé stopy přímořských letovisek. Jedno světlo se však objevuje mnohem blíž. Patří malé loďce místního rybáře. Před více než sto lety spatřil básník Aleksa Šantić nad těmito vodami jinou noc. Někdo vesloval, někdo čekal s trojzubcem. Dívka držela nad hladinou planoucí pochodeň. Dnes namísto ohně vidím světlo nevelké loďky, ale Trpanj stále mlčí.

„Trpanj ćuti. Pred njim leži voda plava.

U daljini s lađe laterna se žari […]”

Trpanjska noć („Noć u Trpnju”), Aleksa Šantić, 1913

„Trpanj mlčí. Před ním leží modrá voda. V dálce na lodi září lucerna (světlo) […]"

Vyplouvám z přístavu a otáčím se. Pohlédnu k Panně Marii, Hvězdě moře, a znovu pronáším zřetelně a nahlas:

– Na shledanou, Trpanji. Vždyť tady všechny dobré příběhy končí návratem.

                                                                                                                                                                                                        @markaslowa

 

Trpanj 16 sn.