Rád si tu beze spěchu vypiju ranní kávu. Někdy sejdu na břeh a posadím se na lavičku prohřátou sluncem. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych zůstal déle… Další doušek voňavé kávy mi pomáhá pochopit, že čas se na tomhle místě stává zbytečným. Vrátím se na jachtu pro láhev vody. Obuji si pohodlné boty. Nedaleko odsud, pouhé tři kilometry od Malých Benátek, leží Jelsa. Jako by mě zvala odvedle — mě i mé přátele. Kapitán Jakša pracuje v tamním městském přístavu. Zastavím se u něj a zeptám se, jak se mu daří. Sezona je v plném proudu. Každý námořník přece touží vyhodit lana na břeh a bosou nohou se dotknout mramorového nábřeží. Slunce stoupá stále výš.

Do Jelsy se dá dojít mnoha způsoby. Já se vydávám za sluncem, zatímco obyvatelé Vrbosky už pět století kráčejí „za křížem". Pokaždé, když tu jsem, přemýšlím o tajemství procesí „Za križen". V noci na Zelený čtvrtek, přesně ve 22 hodin, vycházejí obyvatelé šesti sousedních obcí od svých farních kostelů, aby se zúčastnili procesí „Za Križen". Cestou navštěvují kostely v dalších obcích a za úsvitu na Velký pátek se vracejí domů. Věřící během jediné noci ujdou přibližně pětadvacet kilometrů. I já vyrážím z Vrbosky do Jelsy, třebaže moje dnešní úmysly jsou mnohem pozemštější. Bezpečná zátoka se pomalu otevírá moři. Pohodlná cesta pro mě sice nepředstavuje žádnou velkou výzvu, ale nehybný vzduch se stává čím dál žhavějším. Nedělní dopoledne mě kolébá v lehkém spočinutí v kráse. Cestou míjím množství přírodních míst ke koupání. Jsou tu i moderní turistická střediska a lidé uzavření ve skleněných prostorách umělého chladu. Čas od času si sundám kšiltovku, abych si celé čelo ponořil do vody. To mi stačí. Přede mnou je ještě jedna zatáčka — a Jelsa.

Do městečka vstupuji od vlnolamu. Lehké čluny místních obyvatel se pohupují na drobných vlnách. Způsob jejich uvázání zůstává tajemstvím. Jen zdejší rybáři vědí, jak vedou lana po dně přístavní nádrže. V marině se toho mnoho neděje. Jachtaři, kteří tu strávili noc, už odpluli a zanechali nábřeží prázdné. Kapitán Jakša klidně hledí před sebe. Na protější straně kotví několik turistických lodí. Tam je živo. Zřetelně slyším hlasité výkřiky návštěvníků. Úzké uličky jsou pro turisty další atrakcí. Nejde však o chládek, ale o radost z toho, že se mohou navzájem volat a vědomě se „ztratit" v labyrintu dávných průchodů, tunelů a bran mezi starými kamennými domy. Posádky komerčních jachet uklízejí. Lodě brzy vyplují. V hloubi ulic, na náměstích i na cestičkách těsně vedle zeleného parku se právě otevřely stánky. Vůně levandule se vznáší ve vzduchu jako všelék na všechny starosti. Zastavil jsem se naproti východu z přístavu. Když se otočím, mám pocit, že stojím na hranici dvou světů. Jsem na kamenném mostě. Pode mnou teče řeka. Životodárný pramen sladké vody se mísí s mořem, aby navždy odložil „sladkost", kterou mu před staletími přisoudili.

Už vím, že dříve, než se Jelsa stala městem, byla známá jako pramen — doslova jako zdroj pitné vody. Tohle místo bylo odjakživa jiné. Jelsa poskytuje útočiště, ale dává lidem také to nejcennější, co lze ze země získat: vodu.

„ad fontem vocatum Jelsa, qui est prope mare salsum"** — pramen zvaný Jelsa, který leží nedaleko slaného moře.

První zmínky o něm se objevují už ve statutu Hvaru z roku 1331, kde stojí záznam o „prameni zvaném Jelsa". Nedivím se tedy, že mě obklopuje tolik zeleně. Jelsa — Jelša — Joha — olše. Anebo snad moruše, od italského slova gelso? Byla právě přítomnost stromů počátkem tohoto místa? Dnes už je těžké najít k této otázce spolehlivé prameny, pravdou však je, že na západní straně Pjacy vyvěrá pramen Slatina, který lidé využívali už ve starověku. Téměř bezděčně obcházím studnu uprostřed hlavního náměstí. Na protější straně si všimnu několika dlouhých schodů, které vedou přímo ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie — opevněné stavbě podobné té ve Vrbosce. I zde se příběh opakuje, neboť opevnění mělo zcela zjevně obranný účel. Rád bych vystoupal po rozpálených schodech, ale studna mě zřetelně zve k sobě. Mám pocit, že je na tomhle místě něco magického. Zastavuje veškerý pohyb, přitahuje jako magnet…

Podle místní pověsti se každý, kdo se napije z kašny na Pjace, nechá Jelsou přitáhnout a zatouží tu zůstat navždy.

Nedivím se. Jsem tu teprve několik hodin. Napil jsem se vody na Pjace — a chci víc. Z každého pohledu na Jelsu si odnáším kousek její krásy. Vydávám se tedy vzhůru. Přede mnou se zvedá množství schodů. Až nahoře stojí kostel Panny Marie od Zdraví (Gospa od Zdravlja). Byl vystavěn jako poděkování námořníků, kteří se vraceli z dalekých plaveb. Svět námořních příběhů mě vždycky fascinoval. Dnes se opírám o betonové zábradlí a shlížím na Jelsu, jejíž další dějství se odehrávají právě teď. Dívám se na svět vytvořený před staletími, zatímco jeho současnost píše nové příběhy.

Jelsa — město, které vyrostlo z pramene

Pramenem je tu každý další krok. Vrátím se na Pjacu a nakoupím v místním obchůdku. Na náměstí za kostelem si koupím několik lahviček s čistou levandulovou esencí. V parku se zastavím u sochy kapitána Nika Dubokoviće, významné osobnosti města. Právě tento kapitán se zasazoval o melioraci a odvodnění Jelsy. Dá se tedy říct, že hledím do očí člověka, který začal budovat její dnešní podobu. Uprostřed všudypřítomné zeleně objevuji další poklady. Na protější straně nábřeží se děti fotografují se sochou oslíka. Má to být legrace, ale málokdo ví, že ještě nedávno nebyl osel dalmatským maskotem, nýbrž dělníkem. Na hřbetě nosil víno, olivový olej i všechno ostatní, z čeho se ostrov pokoušel vybudovat svou budoucnost.

V parku stojí ještě jedna socha. Patří Antunu Dobronićovi, skladateli, který se zde narodil roku 1878. Když byl malý, naslouchal dvěma kapelám, které hrály na opačných stranách města — Vela Banda a Mala Banda. Později odjel. Studoval v Praze a stal se profesorem Hudební akademie v Záhřebu, na Jelsu však nikdy nezapomněl. Po letech práce daleko od domova se vrátil k melodiím svého dětství a roku 1938 je zaznamenal. Mám na mysli skladbu „Jelšonski tonci" (Jelské zvuky) — suitu založenou na místních lidových melodiích, která je dnes označována za neoficiální hymnu města. Skladatel město doslova poslouchal a při procházkách úzkými uličkami zapisoval jeho zvuky. Stejně jako já dnes. Proto věřím příběhům o hudbě ukryté v kouzelné Jelse.

Antun Dobronić neskládal jen hudbu o Jelse. On Jelsu poslouchal.

Dnes naslouchám hudbě Jelsy podobně jako Dobronić. Zachycuji obraz pramene, který nikdy nevysychá. Stavím město z touhy po kráse, tak jako je budoval Duboković. Přivádím lodě do bezpečného přístavu, jako kapitán Jakša. K večeru skláním hlavu u nohou statečného zvířete, abych mu poděkoval za práci a obětavost.

Na místě, kde se setkávají dva prameny života, dýchám radostí z dalšího večera. Dnes jsem pochopil, že Jelsa se nemusela bránit přílišnému množství vody.

Jelsa se s ní naučila žít.

                                                                                                                                                                                           @markaslowa