Slunce vychází brzy. Omývá si tvář v zrcadle moře.
Někdy rozpustí své zlaté vlasy po vodní hladině jako zářivé paprsky.

Když vycházím z kajuty, spatřím na obzoru ten záblesk – pronikavou sílu tepla a radost z počínajícího dne. Den začínám snídaní na palubě. Je to opravdový rituál. Jídlo putuje z ruky do ruky, aby se co nejrychleji dostalo na stůl. Z lodní kuchyně se line vůně čerstvé kávy. V přístavu začíná být stále rušněji. Je slyšet šustění obalů, keramické cinkání talířů i křupavý zvuk čerstvého pečiva.

Na rozpálené střeše domu naproti jachtě se objeví kočka. Nahlíží nám do talířů a čeká, až jí někdo hodí na molo několik drobků. V přístavních městech Dalmácie nebyly kočky po staletí pouhými zvířaty. Střežily sýpky, sklady i obchodní lodě před krysami, které roznášely nemoci, tolik obávané dávným světem. Snad právě proto se dodnes v přístavech, úzkých kamenných uličkách, na náměstích před kostely, promenádách i v parcích pohybují s důstojností někdejších vládců a místní obyvatelé se k nim chovají s laskavostí. Nejinak je tomu na ostrově Vis – výjimečném místě na dalmatské mapě světa.

Na dnešek předpovídali výrazný mistrál. Míjím Splitská vrata. Kontroluji směr větru, který přichází od jihozápadu. Takové podmínky mi dokonale vyhovují. Vytahuji plachty – ostře proti větru na pravoboku. Jachta zrychluje na pět uzlů. Na hranici moře a nebe se vynořuje Vis, vyrůstající z vody jako oceánská sopka. Od pevniny jej dělí více než třicet námořních mil. Sahám po dalekohledu a průběžně sleduji kurzy ostatních jachet. Mezi námořníky je to oblíbený cíl – vzdálený, přitažlivý a ne pro každého snadno dosažitelný. Na malém ostrůvku před přístavem stojí maják Host, který už více než sto padesát let varuje mořeplavce před skalisky. O něco výše, na samém výběžku ostrova, se z bujné zeleně vynořuje fortica – pevnost krále Jiřího III., připomínající někdejší vojenský význam tohoto místa.Nevplouvám přímo do městské části Visu. Hledám místo k vyvázání v čtvrti Kut. Mám rád zákoutí stranou hlavního ruchu. Zátoka je široká a otevřená vlnám. Noc má být klidná a jasná, a tak vím, že zde budeme v bezpečí. Vyvazuji loď.

Než však vstoupím na břeh, vracím se v myšlenkách k lidem, kteří zde po staletí žili docela jiným životem. Vis byl nejstarší řeckou kolonií na východním Jadranu. Během dvou a půl tisíce let se střídaly říše, hranice i jazyky. Vis však zůstával sám sebou. Dívám se na kamenné domy. Nevelká stavení z šedého vápence vyprávějí příběhy, z nichž se člověku může zatočit hlava. Mnohá se hroutí pod tíhou vlastních zkušeností. Tady po celé generace nepřicházelo nic snadno. Každý kousek půdy bylo třeba vyrvat kamení, každou olivu utrhnout vlastníma rukama a každý bochník chleba měl větší cenu než pytel zlata. Moře živilo, ale dokázalo také mnohé vzít. V zimě byly ostrovy odříznuté od světa odkázány především samy na sebe. Léto nabízelo více možností, pokora před přírodou však nikdy nebyla otázkou volby – byla způsobem života. Není těžké představit si unavené ruce rybářů vytahujících za úsvitu sítě. Ruce rolníků pečujících o olivové háje na kamenitých terasách.Chorvatský spisovatel Ranko Marinković, který se na ostrově narodil, neučinil hrdinou jednoho ze svých nejkrásnějších děl rybáře, moře, ani dokonce samotný ostrov, nýbrž ruce. Dospělý život prožil v Záhřebu, ve své tvorbě se však na Vis neustále vracel.

[…] Samotni život tvoj u sjeni vrućeg ljeta... Tihog ljeta s cvrčcima na grani, s oblacima i pticama u zraku, s nehajnim zapljuscima mora među grebenima, s kliktanjima galebova i blejanjima koza u daljini. Samotni život u ljepoti neba i pučine. Oblaci i jedra plove u daljinu. […]
                                                                                                                               Samotni život tvoj, in: Ruke, Ranko Marinković

(Tvůj osamělý život ve stínu žhavého léta… Tichého léta naplněného zpěvem cikád ukrytých ve větvích, oblaky a ptáky plujícími vysoko nad zemí, líným šuměním vln tříštících se o pobřežní skaliska, křikem racků a vzdáleným mečením koz. Osamělý život uprostřed krásy nebe a širého moře. Oblaka a plachty odplouvají k dalekým obzorům.)

Zvonice na nevelkém návrší se každou hodinu připomíná. Předbíhám čas, když kráčím po dlouhé pobřežní promenádě. Míjím staré uličky a letní kino. Cestou se zastavuji u Josipova stánku. Před pěti lety opustil život v Záhřebu a přestěhoval se na Vis. Jeho stánek je dobře zásobený. Davy se kolem něj netísní, samotná stavba je však neobvyklá. Připomíná tradiční kamenné domy, a proto přitahuje pozornost turistů. Většina předmětů vzniká v Josipově dílně. Každý prsten i každý náramek nese stopu jeho rukou. V létě prodává zboží přizpůsobené vkusu zahraničních návštěvníků. V zimě je to horší. Josip zavře stánek a soustředí se na práci ve své dílně. Ostrov neopouští. Vis je jeho domovem.Zimní teploty na ostrovech jen zřídka klesají pod deset stupňů, vlhkost a vítr však způsobují, že chlad proniká až do morku kostí. Šumění vln se stává únavným, zvlášť když jugo vane celé dny bez ustání. Úzké uličky tehdy ztichnou. Obyvatelé žijí svým každodenním životem a čekají, až jaro přinese lepší počasí.V průběhu staletí Vis mnohokrát změnil svou tvář. Moře a lidé zde po celé věky vytvářeli pouto, jaké lze jen stěží najít jinde. Josip, řemeslník z města Vis, to ví velmi dobře. Prací vlastních rukou překonává obtíže každého dalšího dne. Námořníci se vrátí do svých domovů rozesetých po celém světě, Josip však zůstane. Stejně jako většina obyvatel ostrova. Posadí se ve své dílně, pohlédne na své ruce a na okamžik zavře oči. Za několik měsíců bude připraven svůj stánek znovu otevřít.Ranko Marinković znal těžký život ostrovanů. Přestože větší část života prožil v Záhřebu, Vis jej nikdy neopustil. Vracel se k němu ve svých dílech a po smrti se podle svého přání vrátil na ostrov navždy. Vytvořil jeden z nejkrásnějších obrazů rukou v chorvatské literatuře.

[…] Nastale su iz želje, iz grča, iz čudnog trabunjanja u noći... i sada hodaju po svijetu zagrljene, zaljubljene, nerazdvojive. […]
                                                                                                                              Samotni život tvoj, in: Ruke, Ranko Marinković

(Zrodily se z touhy, z bolestné křeče a z podivného nočního blouznění… Dnes putují světem – propletené v objetí, zamilované, nerozlučné.)

Slunce se skrylo za návrším. Kontroluji výchylku kormidla. Pevný stisk. Pokládám ruce na vyvazovací lana, abych ověřil jejich napětí. Jachta je v bezpečí.
A právě takový Vis zůstává v mé paměti.

                                                                                                                                                                                                @markaslowa


 

Vis - Kut  (13 sn.)

GALERIE Vis - Kut