To není sen. Šest po sobě jdoucích úderů zvonu mě přiměje otevřít oči. Bezděčně se dívám na hodinky, přestože vím, kolik je hodin.

Chorvatské zvony jsou přesné a dávají o sobě náležitě vědět. Dnes je dobré vyplout brzy. Počasí nám přeje. Dnešní cíl – západní výběžek Korčuly, záliv a přístav Vela Luka.

Nechávám za zádí Kut. Kamenné domy Visu se pomalu ztrácejí v dálce. Nad hřebenem ostrova maluje ranní světlo pestrou krajinu. Časně zrána bezvětří jachtařům nepřeje, ale podle předpovědi se má už po osmé hodině objevit lehký mistrál. Doufám tedy, že ke břehům Korčuly dopluji pod plnými plachtami. Přede mnou leží Vela Luka – městečko ukryté na konci dlouhého západního zálivu, které se nesnaží okouzlit na první pohled. Stojí trochu stranou a je plné tajemství. Dobře vím, že skutečná krása tohoto zálivu se ukrývá v jeho nitru… Je třeba vystoupat k jeskyni, sklonit hlavu nad kamennou mozaikou a večer se zaposlouchat do hlasu zpěváka.

Hudební stopy zálivu
Od chvíle, kdy opouštíme přístav, nás doprovázejí rackové. Někdy usedají na hladinu, jindy si odpočinou na palubě jachty. Pokouším se číst jejich myšlenky. Mám dojem, že toho o moři vědí více než člověk. Oliver Dragojević v písni „Galeb i ja" – „Racek a já" zpíval…

„Na osami pokraj mora, nad pučinom tebe gledat´" – „O samotě u moře, hledět na tebe přes širou hladinu."
                                                                                                   Interpret: Oliver Dragojević, hudba: Zdenko Runjić, text: Tomislav Zuppa

Oliver Dragojević, pro místní jednoduše Oliva – soused z nábřeží, zpěvák, rybář a člověk moře. Oliver se narodil ve Splitu, jeho rodiče však pocházeli z Vela Luky – Velkého přístavu. Právě tady nacházel umělec klid a skutečnou radost ze života. Dům Dragojevićových často navštěvují turisté. Umělec odešel před osmi lety, ale jeho hlas, písně i láska k lidem zůstávají živé.Kolem poledne jsme na místě. Podávám vyvazovací lana na břeh. Nová marina Korkyra, pojmenovaná podle starořeckého názvu ostrova – Korkyra Melaina, Černá Korkyra –, mě vítá u vjezdu do zálivu Vela Luka. Ohlížím se doprava. Stále tam stojí: patrový kamenný dům s modrými okenicemi. Právě tady Oliver pobýval. Měl nádherný výhled na záliv. Vyplouval s přáteli na ryby. Tady mohl být obyčejným místním člověkem… Tady si odpočinul od davů, koncertů a fanoušků. Vedl obyčejný život mezi přáteli. Hrál fotbal, plavil se, hodoval a popíjel místní víno. Tonči Antunović, obyvatel Vela Luky, který Olivera osobně znal, to vyjádřil nejjednodušeji:

„On je živija kao jedan od nas, ko Velolučanin" – „Žil jako jeden z nás, jako člověk z Vela Luky."

Oliver nejezdil do Vela Luky proto, aby se ukazoval turistům. Vracel se, aby se znovu stal „Velolučaninem". Světla velkých pódií vyměňoval za malé náměstí před kostelem, hotelové pokoje za rodinný dům a koncertní mikrofon za rybářský prut. Jeho jméno se tady stalo synonymem přítele, kterého bylo možné potkat na nábřeží, na hřišti nebo cestou k moři.

Hledám stopy umělce. Rackové na pobřeží o sobě dávají hlasitě vědět. Marinou probíhá vlnění. Trajekty určují vlastní rytmus. Nevadí mi to, člověk si zvykne. Polední přestávku využívám k procházce městem. Míjím modré okenice malého kamenného domu. Na chvíli si sedám na lavičku vedle dveří. V dálce se zřetelně rýsuje silueta brýlí připomínajících ty, které Oliver nosil v mládí. Je to nová umělecká instalace Saši Prižmiće. Ocelová konstrukce nese nápis:

„Tek sad vidim što mi znači" – „Teprve teď vidím, co pro mě znamená. " Je to začátek verše z písně „Sjećanje na Velu Luku": „Tek sad vidim što mi znači, Vela Luka, more, ti…" – „Teprve teď vidím, co pro mě znamenají Vela Luka, moře a ty…"

Ve Vela Luce jsem byl mnohokrát. Myslel jsem si tedy, že mě tady už nic nemůže překvapit. A přece skrze Oliverovy ocelové obroučky vidím známý záliv jinak – klid, štěstí a lásku v každém slově i v každé melodii vznášející se nad vlnami Jadranu. V jednom ze svých posledních rozhovorů Oliver řekl…

„Znam da je najjednostavnije – najljepše" – „Vím, že ty nejprostší věci jsou nejkrásnější."

Barevná mozaika

Po odchodu z mariny se vydávám na procházku napříč zeměmi, kulturami a kontinenty. Podél nábřeží se totiž rozvíjí Luka Mozaika – neobyčejný projekt, jehož současná podoba se začala utvářet v roce 2017. Jeho kořeny však sahají až do roku 1968, kdy během Mezinárodního setkání umělců vznikla první díla. Cílem projektu je pokrýt mozaikami téměř tříkilometrovou promenádu a vytvořit nejdelší pěší trasu svého druhu na světě. Důležité je, že vlastní část mozaiky zde může vytvořit téměř každý.Kamenné obrazy mě vedou podél nábřeží. Některým rozumím okamžitě, jiné zůstávají hádankou. Ryby, lodě, olivové větvičky, barvy moře. Zblízka vidím jednotlivé kameny, z dálky jeden společný příběh. Stejné je to s městem. Každý člověk v něm zanechává malý úlomek vlastního života. Pestrá stezka mě vede dál podél zálivu. Není to obyčejné místo, kde lze strávit několik prázdninových dní. Pro Olivera nebyla Vela Luka ani tak místem jako spíše pocitem blízkým jeho srdci…

„Sidrin te u srcu, valo veloluška." – „Kotvím si tě v srdci, zátoko Vela Luky."
                                                                Interpret: Oliver Dragojević, hudba: Zdenko Runjić, text: Jakša Fiamengo

Lidé, jejichž jména nikdy nepoznáme
Když míjím školu, všímám si malé směrovky ukazující do úzké uličky mezi kamennými domy. Stoupám vzhůru. Čím výše se dostávám, tím tišeji Vela Luka hraje. Melodie zůstává dole mezi boky vyvázaných jachet. Na vrcholu se nachází Vela špilja – Velká jeskyně. Nejsou tu slova ani hudba. Jen kameny, chlad a světlo pronikající otvory v klenbě. Jednotlivé vrstvy země uchovaly stopy lidské přítomnosti staré téměř pětadvacet tisíc let – stopy rukou lidí, jejichž jména nikdy nepoznáme.

Koncertní síň na moři
Při pohledu shora se záliv zdá ještě větší. Teprve odsud chápu, proč se během akce „Trag u beskraju" – „Stopa v nekonečnu" může proměnit v obrovskou koncertní síň. Nejde o událost jediného večera, ale o několik dní setkávání, výstav a koncertů. Jejich vrchol připadá na 29. července – výročí úmrtí Olivera Dragojeviće.

Na konci července Vela Luka nejvýrazněji ukazuje, čím zůstává po celý rok. Plovoucí pódium je obráceno k zálivu a hudbě se naslouchá z nábřeží, z náměstí před kostelem i z palub lodí zakotvených v přístavu. Oliver se vrací prostřednictvím hlasů jiných umělců – nejprve během koncertu na trajektu plujícím ze Splitu, později ve zpěvu dětí, přátel a tisíců lidí shromážděných kolem zálivu.

Pomalu sestupuji zpět k přístavu. Do ocelových obrouček brýlí se nyní vejde zapadající slunce. Mozaika zachycuje poslední paprsky a jachta u mola se stále pohupuje v pravidelném rytmu. Už nevím, zda hlas zpěváka zaznívá z některé z konob, nebo zůstal pouze v mé paměti.Ráno mě probudilo šest úderů zvonu. Nyní den uzavírá melodie, kterou nedokážu oddělit od šumění moře. Až přijde čas odhodit lana, odvezu si s sebou stopu Vela Luky – nepatrnou jako kamínek v mozaice a trvalou jako melodie.

To není sen.Tento záliv opravdu zpívá.

                                                                                                                                                                                                  @markaslowa

 

Vela Luka  (17 sn.)

GALERIE Vela Luka