Po pravé straně se otevírá hluboká rokle a na jejím strmém svahu stojí několik domů. Drží se pevně... odjakživa na samém okraji.

I ja sam sada išao svako jutro iz Luke lomeći noge uz Malu pa uz Velu Glavu, da stignem na gornji, ravniji, ali i mnogo duži put, što je vodio do prvih kuća, pa zatim prema samom dnu sela, gdje je pokraj crkve stajala i škola. […]Prijelaz preko Crvenog mora, w: Priče s ostrva, iz grada i sa planine, Vladimir Nazor

(A tak jsem každé ráno vyrážel ze zátoky a namáhal nohy při stoupání na Malou Glavu a potom na Velou Glavu, abych se dostal na výše položenou, rovnější, avšak mnohem delší cestu, která vedla k prvním domům a odtud až na samý konec vesnice, kde vedle kostela stála škola.)

Pokaždé, když přijedu do Bobovišći, zastavím se tam, kde končí zátoka. Procházím se po kamenném nábřeží a dívám se před sebe. Čím dál směrem k moři, tím širší se otevírá obzor. Kopce a skalní útvary po obou stranách vytvářejí dojem mohutné vlny zvedající se nad hladinu. Teprve tady chápu, proč si právě toto místo Vladimir Nazor ve své literární vizi proměnil v biblický obraz Rudého moře.

Bezvětří. Flauta. V přístavu je cítit lehké, ale zřetelné pohupování lodí. Někdo vyhlásil budíček. Ve spěchu se vracím na jachtu, abych posádce předal plán dne.— Dnes navštívíme městečko Ložišća, které leží jen kousek odsud.Několik minut před devátou všichni vystupujeme na břeh. Zajišťuji vstup do podpalubí posuvným poklopem a zamykám loď. Slunce stoupá stále výš. Čeká nás necelá hodina chůze po rovné asfaltové silnici. Ještě před sto lety bylo nutné projít celé údolí pěšky. Žádná cesta tehdy neexistovala, jen úzké stezky vyšlapané ve skalnatém terénu, který chodidla zraňoval jako trní. Míjíme sotva druhou zatáčku, když se objeví tabule s názvem obce. Černý nápis na žlutém podkladu – Ložišća. Název pochází ze slova loza, tedy vinná réva, která je neoddělitelnou součástí místní kultury.

Loza je zde zároveň symbolem stálosti, rodiny i tradice předávané z generace na generaci.

Jdu první. Mám pocit, že navzdory horku se mi tep pomalu zklidňuje. Staré kamenné domy jako by určovaly tempo zdejšího života. Všechno je tady polako. Pomalu. Krajina má zvláštní charakter. Po pravé straně se otevírá hluboká rokle a na jejím strmém svahu stojí několik domů. Drží se pevně... odjakživa na samém okraji. Vlevo se kamenné domy vrství jeden nad druhým a stoupají vzhůru až k obzoru. Právě tady mě zasáhne monumentalita štíhlé zvonice z bílého bračského kamene. Působí jako cizinec. Jako by připlula z Benátek a omylem ji postavili doprostřed strohých kamenných domků Ložišći. Není to obyčejná věž. Je to kamenná socha - skutečné umělecké dílo.

Dnes už není hostem ona. Hosty jsme my, kteří stojíme v jejím stínu.

Dokázal bych se tady toulat celé hodiny. Nahlížet do starých, často opuštěných domů. Hledat literární stopy Nazorových příběhů. Jenže před západem slunce musíme dojít ještě ke kamennému mostu, jehož stavbu financoval sám císař František Josef I. Nejzajímavější však je, že most neleží dole v údolí, ale vysoko nad ním, nad roklí Veli Dolac. Abyste jej spatřili, musíte nejprve vystoupat vzhůru. Takový místní architektonický paradox. Míjím poslední domy. Cesta se pomalu mění ve štěrkovou stezku. Přede mnou se otevírají olivové háje. Zdá se mi, že koruny starých stromů mě povedou až na samý konec světa. Kolem šustí vysušená tráva. Cikády hledají úlevu ve své nekonečné letní symfonii. Mohlo by se zdát, že za dalším návrším už není nic, co by stálo za to. A přece je. Kamenný Františkův most se vynoří téměř ze země. Dnes je spíše turistickou zajímavostí, ale na konci devatenáctého století se po něm chodilo téměř každý den. Vznikl po ničivé povodni, která ostrov zasáhla roku 1896.

Když scházím zpět ze svahu, otevře se přede mnou působivý pohled. Domy rozeseté po úbočích připomínají bílé kostky domina. Rozpálený vzduch se dotýká zlatých odlesků moře klidného jako zrcadlo. Ložišća neleží přímo u moře. A možná právě proto se tady dějí věci, které člověk jinde nezažije...

Právě mě míjí mladý kameník Metzenik.Vidím jeho unavené ruce. Tu a tam zůstaly na prstech stopy krve po dlátu. Ve vlasech bílý kamenný prach a na kolenou otlaky od tvrdé dlažby před kostelem. Právě on staví novou zvonici. Realizovat návrh sochaře Ivana Rendiće, otce moderního chorvatského sochařství, vyžaduje mimořádný talent. Místní obyvatelé pohlížejí na schopnosti prostého kameníka s jistou nedůvěrou. Metzenik je však cílevědomý a nemá v úmyslu se vzdát.
Míjejí mě povozy naložené místním kamenem. Směřují k průsmyku, nad kterým brzy vyroste kamenný most schopný odolat síle horské řeky. Cesta z Ložišći do Sutivanu bude znovu průjezdná.

V Ložišći přítomnost nevytlačuje minulost. Kráčejí vedle sebe po téže kamenné cestě.

Hrdinové Nazorových příběhů tu zůstávají dodnes. Sedávají na lavičkách před kostelem i na kamenných schodech zvonice. Každé ráno přicházejí děti do školy. V kamenolomu práce nikdy nekončí. Pastevci přecházejí po kamenném mostě s vědomím, že na druhé straně naleznou bohatou pastvu pro svá stáda. A štíhlá věž se nad krajinou tyčí jako maják, který dává pocit bezpečí.

Rodih se u gradiću na žalu morskoga kanala. Pred njime more s jedrenjačama i parobrodima koji prolaze a da — ponajviše — i ne ulaze u pristanište; s one strane vode daleko ljubičasto kopno s dugom gorskom kosom; za gradićem krševit kraj, našaran zelenilom vinogradâ i maslinikâ […]

Anđeo u zvoniku, w: Priče s ostrva, iz grada i sa planine, Vladimir Nazor

(Narodil jsem se v malém městečku na břehu mořského průlivu. Před ním se rozprostírá moře, po němž plují plachetnice i parníky, většinou však ani nezajíždějí do přístavu. Na druhé straně vody se v dálce rýsuje fialově zbarvená pevnina s dlouhým horským hřebenem. Za městečkem se rozkládá drsná kamenitá krajina, oživená zelení vinic a olivových hájů…)

                                                                                                                                                                                                                           @markaslowa